Kritický pohled z Kapitolu v americkém deníku The Hill, specializovaném na politické dění v Kongresu a Bílém domě, ukazuje marnost křečovitých pokusů vnutit Rusku svoji vůli bez ohledu na škody doma, v Západní Evropě i ve zbytku světa.

České komentáře války na Ukrajině to mají těžké, protože se posuzují podle názorové příslušnosti autora. Je jedno, co se děje, hlavně když se chválí ti naši. Jenže to, co je očima jedněch hrdinství, může jinde být vnímáno jako zbytečné utrpení a nesmyslné ukončení mladých životů. Prodlužování škod bez přínosu pro budoucnost země.

Rozsah vlastních ztrát na životech se obvykle nezveřejňuje, a tak je vynášejí na světlo boží hackeři, kteří se nabourali do databází s tajnými operačními dokumenty Ozbrojených sil Ukrajiny. Ruská hackerská skupina RaHDIt spolu s ukrajinskou Beregini prostřednictvím RIA Novosti nám sděluje, že ukrajinská armáda už nenávratně ztratila 50 až 70 tisíc vojáků. Dozvídáme se také, že pod zataženou oblohou střílí ukrajinské dělostřelectvo nazdařbůh, ale pod jasnou oblohou velice přesně, protože je naváděno americkými satelity.

Oficiální zprávy sledují něco jiného. Zatímco na Donbase Ukrajinci stále častěji jen obtížně unikají z obklíčení, mnohdy už beze zbraní a bez velení, prezident Zelensky vydal rozkaz osvobodit jih Ukrajiny. Podle ministra obrany Reznikova je na to shromažďována milionová armáda. Bojová nálada má povzbudit západní partnery v poskytování pomoci, ale tam už víc volných tanků, děl a raket nemají, a navíc roste vyčerpání na ekonomické frontě.

Odhodlání americké strany je nahlodáno blížícím se termínem listopadových voleb do Kongresu. Biden to má nahnuté, už 64 procent dotázaných voličů Demokratické strany by si přálo v příštích prezidentských volbách jiného kandidáta, píší New York Times. V Evropě může být časový horizont podpory omezen nástupem zimy bez ruského plynu.

Změnily se sankce proti Rusku v bumerang?, ptá se Brahma Chellaney, geostratég z Georgetown University, ve washingtonském politickém deníku The Hill. Není kritický k americké hegemonii, ale k tomu, že takhle by o ni Amerika mohla přijít. Mysleli jsme, že Rusko podusíme,a ono sílí. Ruský a čínský bubák leze z díry!

Ruská invaze na Ukrajinu probíhá již pátý měsíc a představitelé Západu si začínají uvědomovat, ne–li otevřeně přiznávat, že bezprecedentní sankce proti Moskvě víc poškozují ekonomiky jejich vlastních zemí, než aby významně omezovaly válečnou mašinérii Kremlu. Ale jak ukázaly nedávné summity G7 a NATO, snaha přijít na to, jak vytrestat ruského prezidenta Vladimíra Putina, pokračuje.

Čeho sankce pod vedením USA skutečně dosáhly? Ukončily levné ropy a plynu a přispěly k prudké inflaci, narušení dodavatelských řetězců a hrozbě recese na Západě. V chudších zemích dokonce základní životní podmínky a politickou stabilitu, jak zvyšují ceny paliv a potravin.

Nezamýšlené a nežádoucí důsledky přinášely sankce i v minulosti, ale Spojené státy si tento politický nástroj prostě oblíbily. Přitom ani sankce vedené USA proti relativně malým a ekonomicky zranitelným zemím jako Kuba, Írán, Severní Korea, Sýrie a Venezuela nepřiměly tyto země k podstatné změně chování. To však nijak nepřibrzdilo strategická očekávání západních vůdců, když zahájili komplexní opřenou o sankce proti Rusku, proti komoditní velmoci s na světě .

Čím větší je velikost a kapacita cílové země, tím menší je odstrašující efekt sankcí. Západ zjišťuje, že sankce proti velkému a mocnému soupeři jsou nákladné pro toho, kdo je uvaluje, ale výhodné pro ty, kdo je odmítají. Rusko si sankcemi přišlo na zisků z vysokých cen vyvážené energie, kterým moc neublíží ani uvažovaný cenový strop sponzorovaný Západem.

Stále zjevnější selhání sankcí proti Rusku ukazuje omezenost západní moci. Ekonomická moc se přesouvá na východ, a pokud na tom chce Západ něco změnit, potřebuje široký okruh mezinárodních partnerů. Jenže velká část nezápadního světa se nepřipojila k sankční kampani Západu. Všechny hlavní demokracie globálního Jihu, Izrael a arabské státy Perského zálivu se odmítají postavit na některou ze konfliktu mezi NATO a Ruskem.

Hlavní poučení z ruské války proto spočívá v tom, že Putina neodradilo vyhrožování prezidenta Bidena přísnými ekonomickými tresty, a sankce, které pak Západ rozpoutal, měly jen malý vliv na vývoj bojů. Toto poučení je však zjevně ignorováno.

Rusko již obsadilo pětinu Ukrajiny, tedy největší země ležící zcela v Evropě, jak minulý týden Co už dál neuvedla, je fakt, že Rusko teď na Ukrajině ovládá průmyslové srdce bohaté na nerostné suroviny a více než země (a veškerou ropu v mořských ložiscích) spolu s velkou částí přístavní a lodní infrastruktury. Rusko také vytvořilo strategicky důležitý pozemní most na Krym a pohltilo Azovské moře do svého vnitrozemí.

Biden se v březnu chlubil příliš brzy, že sankce „drtí ruskou ekonomiku“ a že „rubl se hroutí“. Jeho sankční kampaň proti Rusku měla ve skutečnosti mizivé účinky a Putinova válečná mašinérie nevykazuje žádné známky ochablosti.

Jedním z klíčových důvodů je to, že ruské finance zůstávají silné. Západní vlády zmrazily asi 400 miliard dolarů aktiv ruské centrální banky a k tomu ještě nejméně 240 miliard dolarů soukromého bohatství, ale Moskvě přesto zbylo asi 300 miliard dolarů v cizí měně a zlatých rezervách a rubl mezitím vystoupal na um vůči dolaru.

Západní diskurs konečně začíná čelit nepříjemné realitě. Tvrzení, že „ “ a že „ “, ustupuje otevřeným , že navzdory bezpříkladným sankcím vůči Moskvě a zběsilému vyzbrojování Ukrajiny Rusko nakonec získá trvalou kontrolu nad rozsáhlými ukrajinskými územími a bude tím jednoznačně demonstrovat, že agrese funguje.

Začíná být zřejmé, že sankce nedokážou změnit chování Ruska. Kdyby je Západ vytáhl proti Číně, jejíž ekonomika je asi než ta ruská, dopadlo by to ještě hůř. Pravděpodobně by to Západu přivodilo ještě větší ekonomické rány, než jaké vyplynuly ze sankcí proti Moskvě.

Západní vůdci zjevně přecenili svou schopnost podkopat ruskou ekonomiku a Putinovu moc, a zároveň podcenili odolnost země, která v minulosti podstoupila mimořádné hospodářské a lidské ztráty (třeba za druhé světové války), aby uhájila své strategické cíle.

Některé ekonomické rány si Západ přivodil sám. Evropské rozhodnutí z levné ruské energie na alternativní dodavatele v době, kdy už byly globální dodávky beztak napjaté, vyhnalo světové ceny do stratosféry a rozpoutalo nákladnou konkurenci s prosperujícími asijskými ekonomikami, které jsou největším světovým spotřebitelem energie.

Evropská unie (EU) se dohodla na odvykání od ruské ropy a plynu. Moskva však možná nechce čekat, až jí EU nadiktuje harmonogram postupného ukončení ruských dodávek. Už teď jsou evropské ceny plynu vyšší než před rokem, a teď k tomu přidejme případné rozhodnutí Ruska, že Evropu za sankce vytrestá přerušením dodávek plynu.

V USA prudce rostou ceny benzínu, nafty a zemního plynu a podněcují nekontrolovatelnou inflaci z jiného důvodu. Způsobuje to . Američtí producenti se snaží profitovat z vysokých globálních cen prodejem těm, kdo ceny v mezinárodním měřítku. Jenže tato bonanza zisků pro americké vývozce ropy, plynu a rafinovaných ropných produktů je nesmírně nákladná pro americké spotřebitele.

K tomu se přidávají rostoucí světové ceny potravin, které podněcují v chudých zemích. Ruská invaze zablokovala dodávky ukrajinských exportů – slunečnicového oleje, kukuřice a pšenice. Avšak horší globální dopad má narušení dodávek hnojiv a pšenice sankcemi proti největšímu světového vývozci obou komodit, Rusku.

Tváří v tvář globální potravinové a energetické krizi tak Západ riskuje, že prohraje mezinárodní bitvu narativů. To může vysvětlovat, proč Bidenova administrativa navzdory zcela represivnímu přístupu vůči Rusku nyní nabízí mezinárodním společnostem „ “, že se nemusí bát porušení sankcí, když dovezou ruská hnojiva a obilí. Jenže mnozí z nich omezili svou expozici k ruským komoditám taky kvůli sankcím proti platbám do Ruska.

Když se podíváme na všechny velké ekonomické karty, které má Biden v ruce, jsou to sankce, co jej nahnalo do slepé uličky a přináší zhoršení ekonomické situace v USA i Evropě.

Tady stojí za připomenutí historie amerického zákona z roku 1930, který podstatně zvýšil dovozní cla a přiměl ostatní země k odvetě. Tím se prohloubila Velká hospodářská krize a přispělo to k vzestupu politického extremismu, až nakonec umožnil Adolfu Hitlerovi . Také nyní existuje riziko, že namísto vytouženého ekonomického kolapsu a změny režimu v Rusku současná kampaň západních sankcí může proměnit globální geopolitiku tím, že vyvolá ruskou nacionalistickou reakci a upevní čínsko–ruskou osu.

Brahma Chellaney je geostratég a autor devíti knih, včetně oceněné „Water: Asia's New Battleground“ (Georgetown University Press).